Po cestě do Minas Tirith pádil znavený jezdec a na jeho vlající plášť i koně padala již hustá tma. Vypadal na to, že je na cestě už aspoň několik dní, poselství ho však nutilo dojet do cíle co nejrychleji. Když stanul před městskou branou, už se otvírala a jezdec hbitě proklouzl dovnitř, ještě než se stačila otevřít naplno.
Na dlažbě se hlasitě rozlehl dusot kopyt. Muž se nezdržoval rozhlížením a poháněl koně plnou rychlostí až k Citadele. Tam z něj spadl, ale přinutil se znovu zvednout, rozrazil dveře a dokulhal ke Správci.
Nestačil se pomalu ani nadechnout.
„Umbar… byl… napaden Korzáry… pane!“ sípal.
Správce na něj chvíli zíral, než mu plně došel význam oněch slov. Jen těžko tomu dokázal uvěřit. Zavřel na chvíli oči a zdálo se, že vrásky na jeho obličeji se prohloubily. Dopotácel se k nejbližší židli a klesl na ni.
„To snad… jak…? Vždyť Korzáři byli poraženi!“ protestoval proti realitě, přičemž si prsty sevřel můstek nosu. Hlavou se mu okamžitě rozeběhly myšlenky pravého vůdce – jak ochránit svou zem a lid. Však řešení nenacházel… „Gondorská armáda byla vyslána do Rhunu potlačit vzpouru, Rohirové bojují se skřety z Mlžných hor,“ vypočítával zdrceně, „než by dorazili poslové s žádostí o pomoc, budou Korzáři ovládat přinejmenším celé ústí Anduiny a jistě se pokusí zmocnit i Tolfalasu. Řekněte mi, kde bych měl vzít další vojsko?“
„To nevím, pane,“ snažil se být užitečný zvěd, jenž se při Správcovu monologu už stačil rozdýchat. „Řešení se jistě najde, pane,“ povzbuzoval ho, ačkoli tomu sám příliš nevěřil.
Jejich rozhovoru nenápadně naslouchal jeden ze strážců Citadely, vysoký statný muž, obdařen širokými rameny, kterážto postava mu jistě posloužila ke hladkému přijetí mezi stráže. Přes zbroj měl oblečenou černou vestu se znakem bílého stromu. Krátce zaváhal, ale pak vystoupil ze stínů velkých dveří, které hlídal, a přešel rovnou ke Strážci.
„Myslím, že vím o armádě, kterou bychom potřebovali, pane.“
Správce na něj překvapeně přesunul pozornost.
„Skutečně? Jen mluv, co víš?“
„Jsou to Dúnadané Ithilienští,“ pustil se do vyprávění strážce. „Na konci dvacátého devátého století Třetího věku Vládnoucí správce Gondoru rozhodl, že se v Severním Ithilienu utvoří bratrstvo rytířů, neboť je ohrožoval Mordor. Tito rytíři chodili v zeleném, bojovali lukem, mečem a kopím. Byli to ti nejobávanější a neudatnější bojovníci. Možná jsme na ně zapomněli, ale oni nezapomněli na Gondor. Vždy hlídali území na východ od Anduiny a na západ od hor Stínu, dlouho se tam před nimi žádný skřet neodvážil. Povídá se, že pocházejí ze Severu a že to jsou poslední rytíři a šlechtici Arnoru“
„Dobrá, dobrá, to stačí,“ přerušil ho Správce netrpělivě. „Jestliže opravdu věříš, že jim můžeme do rukou svěřit svou budoucnost, je třeba okamžitě svolat jejich kapitány. Jsou zřejmě naší jedinou spásou před Korzáry… Doufám jen, že nedělám osudnou chybu.“
„To jistě nikoli, pane. Jsem přesvědčen, že půjdou do boje s těmi nejlepšími myšlenkami na Gondor a budou jej bránit i za cenu svých životů. Sice se raději drží v ústraní a neradi se zapojují do větších bitev, ale ve dnech nejvyšší nouze jsou schopni splnit i zdánlivě nesplnitelný rozkaz.“
„Osedlejte koně!“ zařval Správce na všechny, kdož ho mohli slyšet.
„Panejo, je jich jak psů!“ zanaříkal Dyrax hledíce na zakotvenou korzárskou flotilu válečných lodí.
Dúnadané se již shromaždovali za malým pahorkem na poslední poradu před večerním útokem.
„Skupina pod vedením Emorila zaútočí od jihu a pokusí se zastavit místní stráže a zneškodnit posly. Druhá skupina zatím podpálí Korzárské lodě. Zaútočíme po setmění,“ domluvil kapitán a rozhostilo se těžké ticho.
Ten večer byli vůbec všichni zamlklí. Vzpomínali na své domovy, na rodiny, jež museli opustit, snili o milovaných lesích a třpytivých studánkách, které zanechali doma v Ithilienu. Věděli, že jdou vstříc mnohonásobné přesile. Přesto, když padal večer, se všichni do jednoho těžce zvedli, aby vykročili vstříc svému osudu.
„Smrt Mordoru,“ ozval se šepot a skupiny se rozešly…
Naštěstí jsem byl ve skupině, která měla za úkol podpálit Korzárskou flotilu. Umbarští totiž útok na město čekali a všude rozestavěli plno stráží. Započala neskutečná vřava. Někteří piráti utíkali, jiní bojovali, ale útočníci nakonec svůj úkol splnili beze zbytku.
My zatím tiše podpálili většinu loďstva. Co nebylo zapálené, nakonec samo vzplálo a přístav se proměnil v jedinou jasnou plochu, která ozářila i velký kus města.
To už se ale z Jihu valila Umbarská jízda. Dali jsme se k ústupu a naše skupiny byly od sebe odříznuty. Bylo jasné, k čemu se tu schylovalo. Zbytek dúnadanů se shromáždil na vyvýšeném místě v kruhové formaci. Vzpomínám si jen, že se proti nám rozběhl chumel rozhořčených Vrrků a skočil do naší formace…
Probudil jsem se, až když mi ranhojička Antigna ošetřovala rameno. Vyděsil jsem se a rychle rozhlédl kolem. Stále jsem zřejmě byl na onom vyvýšeném místě kousek od přístavů, ale všude okolo byla mlha a vidět bylo sotva na pár metrů. Antigna mi pomohla vstát a šli jsme se podívat po dalších zraněných. Dokázala pomoci ještě několika dúnadanům, zatoulanému kutilovi Moulisterovi, který byl uvězněn pod tělem Vrrka Nexovi, a Dyraxovi.
Naše rány se však již dávno zhojily a my dál stojíme na vlastních nohou, což je víc, než by o sobě mohli říct mnozí jiní. Ta hrstka přeživších, kteří jsme kdysi vyrazili do předem prohrané bitvy, se nevzdává. Naše přátelství přetrvalo a kuráže máme stále dost, abychom takovou hloupost podnikli znovu.